Obsah NavigaceHledání

3.4. Industriální urbanizace · 7.6.2006 17:50 ^^

3.4. Industriální urbanizace

   Industriální urbanizace představuje zásadní změnu ve vývoji měst a systémů osídlení. Její počátky jsou určovány do Anglie 18. století, odkud se postupně souběžně s industrializací šíří do dalších částí Evropy. Urbanizace v Evropě je oproti jiným regionům světa, které se začaly urbanizovat později, specifická tím, že se jednalo o endogenně podmíněný proces. Na specifické rysy evropské urbanizace, například na úzké spojení s industrializací, pomalejší tempo koncentrace obyvatelstva do měst, či vysoký počet středně velkých měst upozorňuje Musil (2002, 2005).

   Přebytek pracovních sil v zemědělských oblastech a rozvoj průmyslu ve městech vyvolává migraci do měst. V počátečních fázích se jedná o migraci na kratší vzdálenosti a do menších měst, která byla jak v Anglii tak v Česku podmíněna rozvojem především textilního průmyslu (Dostál a Hampl 1994, Hampl 1994, Musil 2005). V dalším vývoji se největší intenzita koncentračního procesu přesouvá na vyšší řádovostně-měřítkovou úroveň. Města všech velikostních kategorií rostou, dochází k vytváření hierarchické sítě osídlení, která je především kvantitativní povahy. Výrazně se zvyšuje územní nerovnoměrnost v distribuci obyvatelstva (Obrázek 9b).
   Ve městech vznikají nové průmyslové čtvrti, často v těsné blízkosti průmyslových závodů. Vzhledem k neexistenci veřejné dopravy byla zpočátku doprava z bydliště do pracoviště pouze pěší. Bydlení a ostatní životní podmínky v těchto nových čtvrtích nejsou ideální. Značně kriticky je popisuje na příkladě anglického Manchesteru F. Engels (1845). Prostorová a sociální struktura města je značně ovlivněna lokalizací nového průmyslu a nových obytných čtvrtí, v nichž dochází ke koncentraci dělnického obyvatelstva. Změny vyvolané industriální urbanizací v Praze ukazuje demograf A. Boháč (1923), který popisuje vývoj Prahy v období 1869 až 1920. Další vývoj Prahy popisuje například Musil (1968).
   Odlišnost industriálního od preindustriálního města dobře vystihuje model vypracovaný E. Burgessem (1925). Koncentrický model města vyjadřuje prostorovou expanzi města na základě ekologických principů (proces sukcese). Výslednou idealizovanou formou je město, jehož strukturu lze schematizovat pomocí několika soustředných zón. Zásadní rozdíl oproti preindustriálnímu městu, tak jak ho definoval Sjóberg (1960a), spočívá v tom, že v industriálním městě sociálně-ekonomicky neslabší obyvatelstvo bydlí poblíž centra města, kdežto nejbohatší obyvatelstvo na periferii. Obrácení gradientu sociálně-ekonomického statusu je způsobeno prostorovou expanzí města. Sociální strukturu industriálního a preindustriálního města srovnává též Palen (1981) nebo Knox (2000).
   Industriální urbanizaci můžeme v souladu s názorem Musila (2002) rozdělit na dvě období. V prvním období docházelo ke koncentraci obyvatelstva i pracovních příležitostí ve městech. Důsledkem byl prostorový růst měst samotných, jejich okolí zůstávalo venkovské. V druhém období, kdy se výrazněji začaly prosazovat suburbanizační tendence, nastává stěhování obyvatel z vnitřních částí měst na jejich okraje a i za ně. Počet obyvatelstva centrální zóny města se snižuje. Boháč (1923) tuto městskou decentralizaci dokladuje na přikladu Prahy, kdy největší přírůstky počtu obyvatel se postupně přesouvají do stále odlehlejších zón od středu města.

   Prostorový rozvoj města byl umožněn technologických pokrokem v oblasti dopravy. Zavedení městské hromadné dopravy umožnilo výraznější oddělení obytné zóny od průmyslové zóny. Celkově můžeme jednotlivé využívané zdroje energie a technické inovace rozdělovat do dvou skupin, a to podle toho, zda jejich vliv posiloval spíše koncentrační či dekoncentrační mechanismy. Použití parního stroje mělo vzhledem k obtížné přenositelnosti energie výrazně koncentrační účinek. Rozvoj železnice umožňoval snazší dopravu na delší vzdálenosti. I když působnost železnice byla poměrné úzká, tak ji můžeme řadit k dekoncentračním mechanismům. Výrazně Dekoncentrační efekt měl rozvoj osobní automobilové dopravy, který umožnil masivní rozvoj suburbánních oblastí (Mumford 1961). Mezi technické inovace, jejichž působení bylo dekoncentrační řadíme například elektrifikaci v dopravě, telegraf, telefon (Musil 2002). Působení řady inovací má ambivalentní charakter.

   Rozvoj technologií a průmyslu je svázán s těžbou a dopravou surovin, především uhlí a železa, dále také se zásobováním měst. Vzájemný vztah, mezi nalezišti surovin, železnicí a městy ukazuje Goodman (1999) na případu Middlesborough, které díky lokalizaci průmyslové výroby a železnice během let 1840 až 1891 zvětšilo svoji populační velikost patnáctkrát. Pro Evropu je specifické, že masivní rozvoj měst v období průmyslové revoluce využíval často preindustriální sítě měst a tak nedošlo k takovým změnám v osídlení, jako v zemích, kde tato síť nebyla. Podrobněji o projevech industriální urbanizace v Evropě a USA pojednává L. Mumford (1961), v Británii D. Goodman (1999), v českých zemích P. Horská (2002) a J. Musil (2002).

   Industriální urbanizace jakožto systémová změna je považována za historicky omezený proces a její průběh v čase lze idealizovaně vyjádřit logistickou křivkou. Na příkladě Československa (Tabulka 2) ukazuje Hampl (1987) vývoj intenzity koncentračního procesu, který empiricky předchozí tvrzení dokládá. Stabilizace územní koncentrace obyvatelstva neznamená ukončení urbanizačního procesu, ale transformaci změn v systému osídlení z kvantitativních na kvalitativní. Extenzivní fáze urbanizačního procesu přechází postupně do fáze intenzifikační. Vývojová progresivita obytné funkce klesá a je nahrazována progresivnějšími aktivitami, například koncentrací pracovních příležitostí (Hampl 1987, 2005).

Obrázek 9: Vývoj prostorové struktury sociálně geografického systému

[Tabulka 2: Vývoj územní koncentrace v ČSR v l. 1790 - 1970]

  • Zdroj: Hampl a kol. 1987: 27
  • Poznámka: Ukazatel H představuje podíl území, na kterém se nachází méně koncentrovaná polovina jevu.

   Mezi autory zabývající se urbanizací nepanuje shoda v tom, zda je industriální urbanizace autonomním procesem, nebo zda se jedná o jeden z tzv. ?modernizačních procesů?. Pro podrobnější diskusi možného vztahu urbanizace a ostatních modernizačních procesů odkazuji na práce Hampla (1987, 1996, 2005) nebo Musila (1977, 2002, 2005).

<<předchozí / následující>>
<<3.3. Klasická urbanizace / 3.5. Postindustriální urbanizace>>