Urbanizace

2.1. Definice urbanizace

   V základní geografické literatuře, ve Slovníku sociální geografie (Johnston a kol. 2000: 883-4) je uvedeno, že urbanizace je proces stávání se městským. Výstižněji je tato část definice vyjádřena anglickým spojením ?becoming urban? (Johnston a kol. 2000: 883). ?Urbanizace představuje proces, kdy dochází k relativní koncentraci obyvatelstva (a tím i jeho aktivit) v území do měst? (Johnston a kol. 2000: 883).
   Důsledkem zvýšené koncentrace jsou změny v sociální organizaci společnosti. Slovník sociální geografie rozeznává tři způsoby nahlížení na urbanizaci, a to zaprvé v geograficko-demografickém smyslu, za druhé v souvislosti se strukturálními změnami vyvolanými rozvojem kapitalismu, a nakonec ve smyslu behaviorálním.
   V pojetí nazývaném demografické, nebo též sídelní, je urbanizace brána jako proces, kdy dochází k růstu podílu městského obyvatelstva v rámci populace a růstu koncentrace obyvatelstva do větších sídel. Výsledným stavem je plně urbanizovaná společnost, kde většina populace žije v několika málo velkých metropolitních areálech.
   Druhé, ekonomické pojetí chápe urbanizaci jako proces spojený s industrializací a s rozvojem průmyslového kapitalismu. Ve společnosti dochází k rychlé strukturální změně, v níž hlavní roli hraje saldová migrace z venkova, ve městech se rozvíjí průmysl, koncentrují se zde výrobní prostředky, centralizuje se kapitál.
   Třetí behaviorální pojetí urbanizace bere město jako centrum sociální změny, která přetváří zvyky, postoje a hodnotové orientace lidí. Tyto změny se z městského prostředí šíří do okolí. (Johnston a kol. 2000)
   Tři pojetí urbanizace je třeba chápat jako vzájemně provázané. Rozdělení je v zásadě konvenční, přičemž jednotlivá pojetí odpovídají různým projevům urbanizace. Podle mého názoru jednotlivé koncepce urbanizace jsou vhodné pro odlišné měřítkové úrovně výzkumu, například geograficko-demografické pojetí pro analýzu celého systému osídlení, nebo behaviorální přístup pro výzkum vlivu prostředí města na postoje a hodnotové orientace jednotlivce.

   Oproti geografické definici uvedu definici sociologickou z Velkého sociologického slovníku, kde termín urbanizace je definován jako: ?nejobecněji prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kulturních vzorech i ve formách organizace společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatel, aktivit i lidských výtvorů? (Musil 1996: 1358 – 9).
   Dále jsou zde odlišeny dvě užší pojetí urbanizace, z nichž první definuje urbanizaci jako proces koncentrace obyvatelstva, při kterém dochází k růstu počtu a velikosti měst a tím také k růstu podílu městského obyvatelstva v určitém území. Druhý užší přístup chápe urbanizaci pouze jako kulturní a sociálně psychologický proces, kdy lidé přebírají hmotné a nehmotné prvky městské kultury, vzory chování, ideje a formy sociální organizace, které primárně vznikají ve městech a jsou pro ně charakteristické. K šíření dochází dvěma způsoby, a to difúzí a akulturací (Musil 1996: 1358 – 9).
   Difúzi chápu jako proces předávání artefaktů lidské činnosti mezi různými kulturami. V aplikaci na studium urbanizace tedy výměna kulturních prvků znamená šíření městského způsobu života do neměstského a obráceně. Obecně přetrvává představa, že šíření městských kultur převládá svým vlivem nad šířením neměstských kultur. Tuto výměnu můžeme vztahovat na obyvatelstvo, společnost nebo prostředí.
   Akulturace je proces sociálních a kulturních změn, které vznikají při kontaktu různých kultur. V souvislosti s urbanizací taktéž představuje šíření městského způsobu života, ale jinými mechanismy. Při růstu počtu nebo podílu městského obyvatelstva, ať už je způsobován přirozenou nebo mechanickou měnou, dochází k akceptování a modifikaci městské kultury, a to u jednotlivce pomocí procesu nazývaného sociální učení, u skupin obyvatelstva akulturací.

   Porovnáme-li geografickou a sociologickou definici, je zřejmé, že geografická definice klade větší důraz na prostorovou distribuci obyvatelstva, kdežto sociologická definice spíše na změny, které koncentrace činností a obyvatel vyvolá ve společnosti. V obou definicích je urbanizace chápána jako proces v prostoru, není ale časově vymezena. Za ?období vzniku? procesu urbanizace je považován buď zrod prvních měst (širší pojetí), nebo období počátku průmyslové revoluce, kdy města začala růst s dříve nevídanou dynamikou (užší pojetí). Podle mého názoru oba tyto názory mají svoje opodstatnění. I přesto, že v předindustriálním období byl vývoj měst velmi pomalý a celý společenský systém můžeme označit jako statický a značně determinovaný přírodním prostředím, tak došlo k formování civilizačních struktur, jejichž význam pro další vývoj je zásadní, jak je vyjádřeno například v díle Krejčího (2002) nebo Mumforda (1961). Užší vymezení urbanizace, které je spojeno v počátečních fázích s industriální revolucí, se odlišuje oproti předchozímu období výraznou změnou v dynamice procesu. Kvantitativní a kvalitativní změny prostředí a společnosti na městské probíhají s výrazně vyšší intenzitou.

   V odborné i populární literatuře bývá často zaměňována urbanizace s pojmem urbanismus. Urbanismus je v Česku definován jako aplikovaný vědní obor zabývající se plánováním a výstavbou měst z hlediska technického, architektonického (estetického!) a územního. Studuje postupy a metody uplatňované při cíleném ovlivňování a vytváření jednotlivých částí osídlení (Musil 1996: 1357). Jako vědní obor vznikl v období počátků průmyslové revoluce jako reakce na rychlý a neřízený růst měst, v nichž docházelo ke zhoršování životních podmínek, především hygienických. Za zakladatele moderního urbanismu je považován P. Geddes, který jako první pohlížel a na urbanismus a plánování jako na syntézu sociálních, ekologických a ekonomických hledisek ve fyzickém prostoru (Maier 2004).
   Odlišný význam má pojem urbanismus v anglosaské literatuře, kde je často ztotožňován s urbanizací. Děje se tak především ve spojení se jménem L. Wirtha. Tento autor sociologických studií o Chicagu označil ve své eseji z roku 1938 ?urbanismus jako způsob života? – ?Urbanism as a way of life?. Označuje zde ?urbanismus? jako způsob života ve městech a jejich sociální uspořádání. Podle Wirtha se městská společnost převahou sekundárních kontaktů nad primárními, poklesem významu instituce rodiny, zánikem lokálních komunit, vede tedy k rozpadu vazeb typických pro tradiční společnost (Wirth 1938).
   V Česku se výzkumem urbanizace dlouhodobě zabývá především geograf M. Hampl (1987, 1996, 2005), také sociolog J. Musil (1977, 2002), výzkumem urbanismu jakožto aplikovaného vědního oboru K. Maier (2000, 2004) nebo J. Hrůza (2002).