Urbanizace

2.2. Definice města

   Při pokusu o definice města, popřípadě městského prostředí, zjistíme, že podstatně větší problémy nastávají při definování města, než při definování přístupů, jak bychom ho měli studovat. V zásadě musíme konstatovat, že neexistuje žádná univerzální definice města. Město je specifickým podtypem sídla, stejně jako ves, je však vývojově vyšší a kvalitativně a kvantitativně rozdílné. Variabilitu možných definic města ukazuje Mayer (1971) nebo Frey a Zimmer (2001).

   Odlišnost, která odděluje městská sídla od ostatních sídel spočívá ve funkcích, které města poskytují. Příjemcem služeb jsou ostatní sídla v zázemí a jejich obyvatelstvo. Carter (1995) rozděluje tyto funkce do tří kategorií. Středisková funkce je obecně vyjádřena službami (v širších chápání), které město poskytuje svému zázemí. Za nejpodstatnější funkce koncentrované ve městech považuji funkci obytnou, pracovní a obslužnou (v užším pojetí), přičemž je nutno dodat, že míra koncentrace těchto funkcí se ve vývoji mění, méně progresivní funkce jsou vytlačovány progresivnějšími aktivitami. Oproti následujícím funkcím je středisková funkce nutným atributem všech měst, kdežto speciální a transportní funkce jsou nadstavbové (Carter 1995: 25-27). Speciální funkce jsou takové funkce, které neslouží přímo zázemí. Jejich působnost je buď širší nebo užší než zázemí města (například průmyslová výroba pro národní či mezinárodní trh), nebo užší než zázemí města (například drobné výroby obsluhující jen část města). Transportní funkce v Carterově pojetí je oddělena od funkce střediskové. Město je zde charakterizováno jako ?prostředník? v dopravě na větší vzdálenost, což je odlišné od střediskové funkce, která je orientována na obsluhu zázemí.
   Aplikujeme-li toto rozdělení na Česko, tak jako střediskovou funkci můžeme chápat například dojížďku do základních a středních škol, za nákupem zboží nedenní potřeby apod. Speciální funkce s širší působností než zázemí města může být představována výrobou automobilů nebo těžbou nerostných surovin, funkce s užší působností než zázemí města je reprezentována například lokálními aktivitami maloobchodu. Transportní funkci můžeme definovat v souvislosti se speciální funkcí města jako dopravu zboží v rámci regionálního trhu, který je větší než zázemí města, tedy například distribuci automobilů v rámci národního trhu.

   W. Sombart je autorem duálního členění funkcí města na město-tvorné a město-obslužné (Carter 1995: 106). Město-tvorné funkce (stadegrunder) můžeme označit jako primární, protože produkují zboží pro export a tím vytvářejí růst města a také přispívají národní ekonomice. Město-tvorné funkce jsou vyjádřeny toky zboží a kapitálu mezi městem a ostatními celky. Oproti předchozímu město obslužné funkce (stadefuhler) představují služby pro lokální, vnitřní požadavky města. Tvoří tedy doplněk k město-tvorným funkcím.
   Sombartovo členění, i když se týká se týká primárně ekonomických aktivit, je vhodné pro pochopení fungování města, ale jeho aplikace je především u větších měst s komplexnější ekonomickou strukturou problematická. Nelze totiž dostatečně dobře rozdělit funkce města do dvou skupin.

   Funkční definování města je podle mého názoru velmi vhodné, protože vystihuje poměrně objektivně reálné procesy probíhající v území. Používané charakteristiky sledování míry koncentrace, například obyvatelstva, pracovních příležitostí nebo služeb, jsou relativně dobře statisticky sledovatelné, takže umožňují kvalitativně odlišit městská sídla od neměstských. Z hlediska posuzování významnosti města je nutno zmínit, že samotný populační potenciál města nevyjadřuje dostatečně jeho význam. Sídla, které považujeme z hlediska koncentrace funkcí za město, se mohou značně lišit populační velikostí v závislosti na exponovanosti polohy a velikosti zázemí. Pro upřesnění definice města je nutno aplikovat další doplňující kritéria.

   Saunders (1981) rozděluje definice města do dvou skupin. První skupina považuje města za historickou entitu definovatelnou pouze pro určité území a kulturní kontext. Představitelem tohoto názoru je například Max Weber, jeden ze zakladatelů sociální vědy, který vytvořil konstrukci ideálního typu města, kterou považoval za platnou pro středověké evropské město (Saunders 1981: 25-35).
   ?Pro vytvoření plnohodnotné městské společnosti a osídlení musí být zřejmá relativní převaha obchodně komerčních vztahů v osídlení jako celku. Středověké město se vyznačuje následujícími rysy: opevnění, trh, vlastní soud, alespoň částečná samostatnost a správa úřady, na jejichž volbě se účastní měšťané? (Weber 1966: 80-81).
   Druhý názor klade důraz na historicitu městských sídel. Považuje za možné definovat určité znaky a formy, které jsou v čase sice modifikovány, ale lze je považovat za obecné pro všechna města, tedy jak pro řeckou ?polis?, tak pro středověké město i pro současná velkoměsta. Zastáncem tohoto názoru je například L. Mumford.

   Rozdílnost v pojetí městských sídel se pokusím ukázat na příkladech definic, které jsou používány v oficiálních statistikách. Mezi nejčastější kritéria pro definování městskosti patří populační velikost, hustota zalidnění, areály maximálního zalidnění apod.
   V Řecku jsou za městské považovány ty obce, jejichž největší centrum dosahuje velikosti 10 tisíc obyvatel a více, též metropolitní areály vymezené v roce 1991. Obdobná situace je v Portugalsku, kde hranice 10 tisíc určuje městskost pro celou aglomeraci. Ve Francii je dostačující počet 2 tisíce obyvatel aglomerace, ovšem za podmínky, že se jedná o souvislou zástavbu, kde vzdálenost mezi domy je menší než 200 metrů. Nejnižší hranici v Evropě nacházíme v Norsku a na Islandu, kde jsou za městské považovány sídla od 200 obyvatel výše. Některé státy rozdělení na městské a neměstské neudávají, popřípadě berou za města administrativně určená sídla. Všechny výše zmíněné definice jsou převzaty z Demographic Yearbook (2001: 22)
   Rozdíl v minimální populační velikosti, kdy je sídlo považováno za městské, odráží rozdíly mezi systémy osídlení národních států. Výrazný rozdíl pozorujeme již při vnitroevropském srovnání. Použití odlišných vymezení městského umožňuje mezinárodní srovnání odlišných systémů, které více odráží funkční uspořádání měst.

   V období středověku bylo město jasně definováno hradbami, kdežto v současnosti především u větších měst je obtížné stanovit prostorovou hranici. Procesy metropolizace, suburbanizace, růst geografické mobility mají za důsledek prostorové ?rozlití? měst, spíše než polarita vzniká kontinuum město – venkov. Vymezení městského se tedy v současnosti neváže často pouze na samotné město, ale na koncentrační areály (viz Hampl 1987: 59-72) či metropolitní území. Koncept metropolitních území byl poprvé použit ve 40. letech 20. století v USA a zjednodušeně řečeno zahrnoval vymezení jádrového města podle populační velikosti a zázemí na základě spjatosti z jádrem (Frey 2001: 28). Při vymezení městských území jsou nejčastěji používány administrativní hranice, především z důvodu dostupnosti dat za tyto jednotky.
Vývojová definice města v podání G. Childa bude diskutována dále v kapitole o definitivní urbanizaci.

   Město a městské prostředí nejsou dvě shodné kategorie, i když ve specifických případech je lze ztotožnit. Městské prostředí koncentruje produkční, vzdělávací, politické a administrativní funkce, nebo socioekonomické aktivity. Oproti tomu venkovské prostředí je primárně spojeno se zemědělskou aktivitou. Oblast, jenž je ze strukturálního hlediska tvořena metropolí, popřípadě metropolemi, a okolními sídly, které jsou vzájemně funkčně propojeny sítí socio-ekonomických, politických a kulturních vztahů, nazýváme metropolitním územím (Musil 1967). To vzniká procesem metropolizace, který je obvykle chápán jako vývojově vyšší a pozdější etapa urbanizačního procesu (Hampl 1987). Vytváření metropolitních areálů znamená přechod z extenzivní fáze vývoje systému osídlení do fáze intenzifikační, dochází ke zvýšení řádů koncentračních procesů, soustředění forem extenzivní koncentrace v rámci urbanizovaného makroprostoru. Zároveň také roste specializace částí systému a míra a složitost jejich vzájemné kooperace. Tradiční koncentrační proces (obyvatelstvo, bydlení, práce, služby) je nahrazován procesy koncentrace kontaktů, informací, funkcí (Hampl 1994, Hampl 2005). Méně progresivní aktivity jsou vytlačovány do zázemí měst, popřípadě i mimo zázemí.

   Sociologické pojetí urbánního prostředí vychází z předpokladu principiálních odlišností společností městských a neměstských území. Toto dichotomické členění, nejčastěji spojované se jménem F. Tönniesem, který definoval tzv. ?Gessellschaft? – městská společnost a ?Gemeinschaft? – venkovská pospolitost, předpokládá, že růst obyvatelstva měst vede k posilování účelových skupin a zániku lokálních komunit. Městská společnost se vyznačuje převahou neosobních a nestálých kontaktů a vztahů, obyvatelstvo se řídí jinými hodnotami, dodržuje odlišné zvyky a kulturu. Obdobným přístupem se vyznačovala též chicagská škola humánní ekologie, zejména přístup L. Wirtha (1938).
   R. E. Pahl (1970a) v protikladu k předchozímu tvrdí, že ve vyspělých industriálních společnostech existuje ?Gemeinschaft? uvnitř ?Gessellschaft? a naopak. Pahlův přístup vychází z názorů H. J. Ganse (Pahl 1970b), který kriticky poukazoval na zjednodušující závěry chicagské školy (Gans 1968). Odkazy na empirické příklady tzv. ?urban villages? uvádí Pahl (1968: 267), na příkladě Bostonu H. J. Gans (1962). Pahl považuje hledání rozdílných zákonitostí v sociálních vztazích v závislosti na geografickém prostředí za zbytečné. Doslovně říká: ?V urbanizované společnosti, ?městské? (?urban?) je všude a nikde, město nemůže být definováno a to ani metodami urbánní sociologie? Pahl (1970c: 209). Daleko podstatnější proměnné ovlivňující způsob života jsou fáze životního cyklu, příslušnost ke společenské třídě. Závislost na velikosti sídla je podružná, označení ?městské? slouží pouze k odvedení pozornosti od základních nerovností ve společnosti. ?Někteří sociologové by řekli, že studium sociální stratifikace, rodiny, politických a náboženských institucí nám umožňuje porozumět fungování společnosti. Fakt, že tyto jevy studujeme v kontextu města, nám neříká o nic více, než kdybychom tytéž jevy studovali v kontextu odlišného klimatu? Pahl (1970c: 213). Pahlův kritický pohled můžeme zařadit do skupiny přístupů, které město považují za pouhý geografický rámec, v němž jsou studovány obecně platné pravidelnosti ve společnosti. Pahl navrhuje soustředit se na sociální a prostorová omezení, nerovnou distribuci zdrojů a surovin.

   Vymezení města a městského prostředí jsou klíčovými proměnnými při měření míry urbanizace. Z praktického hlediska je využití těchto definic závislé na dostupnosti datové základny a účelu daného měření. Nejčastěji bývá používáno pojetí, kdy městské obyvatelstvo je od ostatního odděleno za základě populační velikosti sídel. Geografická distribuce obyvatelstva je používána jako reprezentativní ukazatel především pro svoji komplexní podmíněnost a možnost vzájemně srovnávat různá území a časová období. Tohoto přístupu (spolu s definicemi jednotlivých národních států) využívá i první spolehlivé celosvětové srovnání urbanizace zpracované universitou v Berkeley (Davis 1969, 1972), které pro období 1950 až 1970 charakterizuje stav urbanizace a načrtává možnosti dalšího vývoje.