Urbanizace

3.2. Definitivní urbanizace

   Definitivní urbanizaci vymezuje E. Lampard jako: ?vyvrcholení prvotních tendencí v nové a alternativní formy sociální organizace. Výsledným produktem je tzv. ?definitivní město?, které je výtvorem lidské činnosti. Díky své schopnosti vytvářet, shromažďovat a využívat společností vytvořené hodnoty se definitivní město odpoutalo od vlivu přírodního prostředí ? (Lampard 1965: 523). V následujících kapitolách bude definitivní urbanizace dále rozdělena na klasickou (období před průmyslovou revolucí) a industriální. Časový předěl mezi těmito dvěma obdobími je přibližně rok 1700, což Lampard odůvodňuje zřetelnou změnou dopadů a uspořádání urbanizace. S nástupem průmyslové revoluce probíhají kvalitativní a kvantitativní změny v osídlení s výrazně vyšší dynamikou.

   Australský archeolog G. Childe (1951) vymezuje v historii lidstva tři základní revoluce: neolitickou, městskou a industriální. Neolitická revoluce a vznik trvalého osídlení byly popsány v předchozí kapitole. V období od 4. až 3. tisíciletí př. n. l. začíná tzv. ?městská revoluce?, která je definována jako přechod od neolitického samozásobitelského zemědělství k více komplexnímu, hierarchickému systému výroby a obchodu (Childe 1951). Childe na základě výzkumu z tohoto období definuje v případě městské revoluce u civilizací Mezopotámie a Blízkého východu následující odlišnosti městského oproti neměstskému prostředí. Ve městě existuje určitá společenská třída, zpravidla duchovenstvo, která disponuje nadbytkem hmotných statků, což podmínilo specializaci výroby, rozvoj základních forem dopravy a obchodu. Hlavní roli hraje materiální základna společnosti, tedy produkce, možnosti přírodních zdrojů a technologická úroveň. Rostoucí dělba práce, růst specializace, sociální a politická hierarchizace, náboženství a další rysy městských civilizací jsou podmíněny potřebou růstu materiálního zabezpečení. Vzniká nová třída specializovaných řemeslníků, která není primárně závislá na zemědělské činnosti. Výraznou roli hraje také vynález písma a účetnictví.

   Childe svoje pojetí ?městské revoluce? shrnuje do následujících 10 bodů (Palen 1981: 24).

• stálé osídlení s vysokou hustotou zalidnění
• část populace je zaměstnána mimo zemědělství
• daňový systém a akumulace kapitálu
• reprezentativní veřejné budovy
• vládnoucí třída
• písmo a písemnictví
• znalost aritmetiky, geometrie, astronomie
• umění
• obchod, trh
• příslušnost ke komunitě na základě místa bydliště

   Od naplnění těchto podmínek, které nastaly poprvé v oblasti Erek (Uruk), můžeme začít podle Childova názoru mluvit o vývoji urbánního prostředí. Třetí v pořadí je industriální revoluce, jejíž počátky datuje Childe do 18. a 19. století.

   Kriticky lze této definici vytknout, že je zaměřena více na materiální stránky a pomíjí nemateriální aspekty kultury. Podle Childových kritérií nemůžeme považovat za město dvoutisícové Jericho v období před 8 tisíci lety př. n. l., protože se jednalo o zemědělskou společnost, i když další znaky města splňovalo (Chant 1999: 5). Podobně Çatal Hüyük v období největší prosperity v letech 6300 – 5500 př. n. l. obývalo přes 5 tisíc obyvatel. Existoval zde obchod s obsidiánem, domy z cihel zabíraly plochu 12 hektarů. Archeolog Mellaart zde ale neobjevil žádné dílny, ani tržiště ani komunikace, takže podle výše zmíněných kritérií můžeme považovat Çatal Hüyük pouze za větší a kulturně vyspělou vesnici (Chant 1999: 5).
   Childův ?technologický determinismus? předpokládá, že technologické změny jsou hlavním hybatelem vývoje, s čímž podle mého názoru nelze plně souhlasit. Je sporné tvrdit, že technologické změny předcházejí sociálním změnám ve společnosti. Například M. Weber (1958) považuje rozvoj sociální organizace a vznik politických a náboženských institucí za předpoklad rozvoje, nikoli za jeho důsledek.

   Vznik městských států v oblasti ?úrodného půlměsíce? znamená počátek nodální organizace prostoru. V období prosperity 2000 let př. n. l. je populace hlavního města Uru odhadována v rozmezí 24 – 34 tisíc obyvatel (v hradbách, celá metropole cca 250 tisíc), ostatní města jako Eshnunna či Khafaje přibližně na polovinu (Mumford 1961: 62). Morris identifikuje ve struktuře mezopotamských měst tři části. Opevněný střed města s chrámy, paláci a domy nejvyšších tříd je obklopen ?předměstími?, která se skládají z domů, farem, zahrad a polí. Třetí částí města je přístav, který má funkci centra obchodu (Morris 1994: 22). Na základě předchozí charakteristiky struktury města můžeme tvrdit, že pro první mezopotamská města je typická koncentrace ekonomických, politických a sociálních aktivit ve středu města, směrem k okrajům tato koncentrace klesá.

   Ve srovnání s ostatními starověkými městy představuje řecká polis specifickou formu organizace společnosti. ?Polis je řecké slovo, které překládáme jako městský stát. Je to však špatný překlad. Pojem polis neoznačuje totéž co město, v některých ohledech znamená dokonce více něž stát? (Kitto 1951: 32). Polis je představována městem a okolním zázemím, které ovládá. Podle Kitta (1951) hraje v polis rozhodující roli veřejný život společnosti, který se týká sociálních, politických, kulturních, ekonomických i morálních aktivit. Polis nepředstavuje výrazný zlom ve vývoji měst z hlediska jejich velikosti, ale znamená vznik nové kvality, nového způsobu městského života. V pátém století př. n. l. v největší athénské polis žilo jen 43 tisíc obyvatel a v celém území Attiky asi 330 tisíc obyvatel (Chant 1999: 58). Nejčastější velikost polis se pohybovala pouze okolo hranice 5 tisíc obyvatel, pouze dvě další polis (Syracuse, Aeragas) dosáhly velikosti nad 20 tisíc obyvatel (Kitto 1951: 32). Řecká polis se obvykle skládala z následujících elementů: agora, akropolis (původně obranné shromaždiště), náboženské chrámy, rezidenční oblast, průmyslový okrsek, závodiště, amfiteátr, přístav. Inovací oproti mezopotamským městům představuje agora jakožto místo setkávání a veřejného života a další části města, které sloužící kultuře nebo aktivitám volného času. Značná část řeckých polis byla opevněna hradbami (Morris 1994: 41 – 54). Vliv plánování měst na prostorovou strukturu je znázorněn na příkladě Milétu (Obrázek 8).

Obrázek 8: Prostorová struktura Milétu

• Zdroj: Hrůza 2002: 26

   Definitivní urbanizace představuje vznik definitivního města jakožto základní jednotky nodální organizace prostoru, ovšem o nodální organizaci prostoru v pravém slova smyslu můžeme mluvit až od období průmyslové revoluce, kdy došlo k výraznému růstu propojenosti systému a začaly se formovat hierarchické soustavy středisek (Hampl 2005).