Urbanizace

2.3. Teorie stádií

   V souvislosti se stabilizací distribuce městského obyvatelstva v rámci systému osídlení ve vyspělých státech Evropy vznikly teorie, jejichž snahou bylo podat obecnou teorii vývoje měst. Tyto teorie, především teorie stádií vývoje měst a diferenciální urbanizace, měly za cíl na základě srovnání vývoje systému osídlení v rámci jednotlivých národních států ukázat na pravidelnosti ve vývoji měst.

   Studie van den Berga a kol. (1982) ?A Study od Growth and Decline? rozeznává čtyři fáze urbanizačního procesu: urbanizaci, suburbanizaci, deurbanizaci a reurbanizaci. Urbanizační proces je v rámci teorie stádií představován růstem obyvatelstva ve městech. Kompaktní města jsou přeměňována na volnější spojení více sídelních jednotek – městské aglomerace. Dochází k růstu funkční prostorové propojenosti aglomerací a k urbanizaci dříve typicky venkovských oblastí. Výsledná forma, rozsah a míra urbanizace jsou závislé na úrovní socioekonomického rozvoje a dalších faktorech (geografické podmínky, institucionální struktury, aktivita aktérů), a proto se výsledné prostorové formy vyznačují velkou diverzitou (van den Berg a kol. 1982).

   V první vývojové fázi – urbanizaci je růst měst vyvolán především centripetální migrací z venkova do měst. Migrační pohyby jsou podmíněny přebytkem pracovních sil v zemědělských oblastech a poptávkou po pracovní síle ve městech jakožto důsledku rozvoje průmyslové výroby. Obyvatelstvo se vzhledem k nízké prostorové mobilitě koncentrovalo v blízkosti továren, kde vznikaly nové obytné čtvrti. Takto definovaný proces urbanizace se šířil relativně souhlasně s procesem industrializace z Anglie do dalších zemí přibližně od konce 18. století. Výslednými formami jsou podle van den Berga a kol. (1982) velká průmyslová města s vyšším stupněm dělby práce, velkou prostorovou koncentrací obyvatelstva a socioekonomických aktivit, dále konurbace vzniklé v důsledku koncentrace obyvatelstva v souvislosti s rozvojem těžby nerostných surovin pro průmysl a malá a střední města, která slouží jako obslužná střediska pro zemědělskou výrobu.
   Fáze urbanizace je v teorii stádií rozdělena do dvou podtypů. V obou případech dochází k růstu celého regionu (FUR – Functional Urban Region) způsobem růstem jádrového města, což je při absolutní centralizaci oslabováno úbytkem v zázemí a při relativní centralizaci posilováno přírůstkem v zázemí. Pomocí symbolů je předchozí tvrzení vyjádřeno v Tabulce 1.

Tabulka 1: Stádia vývoje funkčních městských regionů (FUR)

• Zdroj: upraveno z van den Berg a kol. 1982: 36

   Druhou fází urbanizačního procesu je suburbanizace. V industriálním období vznikají ve městech skupiny obyvatel, které preferují život v klidnějším zázemí města. Přesun obyvatel z jádrového města do suburbií je podmíněn především rozvojem dopravy a kvality bydlení. Dochází k výraznějšímu oddělení místa bydliště od místa pracoviště. Obyvatelstvo předměstí patří do vyšších příjmových skupin, což je spojováno s hrazením nákladů na dojížďku. Městské aglomerace jsou formovány suburbanizací spolu s dojížďkovými procesy, často podél komunikačních linií. Aglomerace představují funkčně propojenou soustavu, která se skládá z jádrového města obklopeného menšími středisky, vesnice v zázemí jsou transformovány na městské.
   Podtyp relativní decentralizace vyjadřuje růst koncentrace jak v zázemí tak v jádře, absolutní decentralizací roste zázemí, jádrové město stagnuje. V obou případech dochází celkově k růstu městského regionu, který ve fázi zakončování procesu suburbanizace vykazuje nejvyšší počet obyvatelstva, což je vyjádřeno na Obrázku 1.

   Třetí stádium vývoje měst je nazýváno deurbanizace a meziměstská decentralizace. V počátku fáze deurbanizace je dosaženo zlomového bodu, kdy výrazný pokles obyvatelstva jádrového města, ať už v rámci absolutní decentralizace, kdy ještě roste zázemí suburbanizací, nebo relativní decentralizace, kdy dochází k poklesu zázemí, zapříčiňuje úbytek obyvatelstva celého městského regionu. Z jádrového města je obytná funkce vytlačována progresivnějšími aktivitami, především ze sektoru služeb. Podle van den Berga a kol. (1982) je decentralizace představována přesunem obyvatelstva a pracovních příležitostí do malých a středních měst, která se nacházejí mimo metropolitní území (meziměstská decentralizace). Motivace k přesunu do vzdálenějších oblastí jsou obdobné jako v případě suburbanizace, tedy získání možnosti bydlet a pracovat v příznivějším prostředí. Významnou roli hraje zhoršení dopravní dostupnosti centrálního města.

   Proces zrychlené deurbanizace a decentralizace by především ve velkých městech vzhledem k inercii fyzického prostředí vedl ke vzniku obrovských problémů ve společnosti a ekonomice. Řešení vidí van den Berg a kol. (1982) v posunu do další fáze urbanizačního procesu – reurbanizaci. Přechod od negativně působících desurbanizačních tendencí ke ?zdravějšímu? vývoji měst by měl být iniciován aktivitou městské správy a centrální vlády (programy obnovy měst zaměřené na zlepšení image města, bytového fondu, infrastruktury). Ve fázi reurbanizace by mělo docházet ke zpomalování úbytku obyvatel městského regionu, nejprve v jádru (relativní centralizace) a později i v zázemí (absolutní decentralizace). Konečným stavem reurbanizační fáze by měl být návrat ke koncentračním procesům a začátek dalšího cyklu vývoje měst (Obr. 1, Obr. 2).

Obrázek 1: Fáze vývoje měst

• Zdroj: van den Berg a kol. 1982: 37

Obrázek 2: Fáze vývoje měst

• Zdroj: van den Berg a kol. 1982: 37

   Teorie stádií vývoje měst vychází ze studia funkčních městských regionů v Evropě. Hlavní důraz je kladen na podmíněnost jednotlivých fází měst vývojem ekonomiky. Sledováno je pouze krátké období po druhé světové válce. Na základě dat, která prezentuje Cheshire (1995), popřípadě Champion (1989a, 1989b, 1989c) podle mého názoru není možné s teorií stádií vývoje měst plně souhlasit. Datové soubory vykazují značnou variabilitu, navíc nezohledňují pozice měst v hierarchickém systému osídlení, ani to, zda se areál nachází v úpadkovém či růstovém regionu. Čtyři fáze vývoje měst jsou z hlediska kvality a intenzity vzájemně nesrovnatelné. Cheshire (1995) podává vývoj vybraných funkčních městských areálů za období 1951 – 1991. Na základě kategorizovaných četností jednotek v souboru je přiřazena fáze vývoje města, což ale zaprvé nezohledňuje kvalitativní heterogenitu posuzovaných jednotek a za druhé je fáze vývoje přiřazena podle četnosti a nikoli jednotlivým městům (Ouředníček 2000).
   Celý cyklus vývoje proběhl zatím pouze u malého počtu jednotek. Často se jedná o města, která byla postižena deindustrializací a konverzí průmyslu. Oproti předchozímu metropolitní areály s lepším environmentálním prostředím, které nebyly v minulosti výrazně industrializovány, procházejí i opakovaně prvními dvěma fázemi cyklu.
   Teorie stádií vývoje měst se stala základem pro novější koncept diferenciální urbanizace, který některé výše uvedené nedostatky eliminuje.