Urbanizace

3.3. Klasická urbanizace

   V následujících dvou kapitolách charakterizuji klasickou a industriální urbanizaci, porovnám rysy preindustriálního a industriálního města a hlavní rozdíly v obou systémech osídlení.
   Jako klasickou urbanizaci označuje Lampard (1965) období od vzniku prvních ?definitivních měst? po počátek průmyslové revoluce. Označení klasická urbanizace budu v následující kapitole používat v souladu s Lampardovým vymezením, i když větší část autorů definuje pod pojmem klasická urbanizace jiné období. Klasickou urbanizaci jako období spojené s industrializací vymezuje například Musil (2002) nebo Horská (2002).

   Americký sociolog G. Sjóberg označuje pojmem ?preindustriální města? všechna města před průmyslovou revolucí. ?Preindustriální města nehledě na odlišný prostorový a kulturní kontext se vyznačují podobnou sociální a ekologickou strukturou? (Sjóberg 1960a: 246). Sjóberg účelově vymezuje tři typy společností. Jejich technologická úroveň v širokém pojetí je chápána jako rozhodující proměnná při typologii společností a následně i měst. Společnosti, které nevytvořily vlastní písmo ani městské struktury označuje jako primitivní (preliterate). Preindustriální a industriální společnost se vyznačuje vyšší sociokulturní úrovní a technologickou vyspělostí. Jednou z možností, jak od sebe odlišit preindustriální a industriální společnosti je podle charakteru využívání energie. V preindustriálních městech je typická závislost na lidské a zvířecí síle, kdežto průmyslová města využívají energii páry, elektřiny apod. (Sjóberg 1960a, 1960b). Pro preindustriální města je charakteristická koncentrace nejbohatších vrstev v centru města. Profesionální a etnické skupiny se soustřeďují v určitých částech města a vytvářejí tak relativně homogenní sociální oblasti s vlastní sociální organizací. Nejchudší třídy obývají periferní části města (Musil 1967).

   Musil shrnuje rysy preindustriálního města do následujících bodů. V preindustriálním městě existuje složitější sociální struktura než v neměstských sídlech. Vzniká nová společenská třída, která se nezabývá zemědělstvím, ale například správou města, technickými, uměleckými či náboženskými činnostmi. Podíl této třídy na celkové populaci činí jen několik málo procent. Struktura společnosti je výrazně rigidní s nízkou vertikální mobilitou. Města často plní funkci tržních středisek, jejich moc je symbolizována výstavbou monumentálních budov. Typické je maximální využívání tehdejších zdrojů energie. Preindustriální města jsou poměrně malá a s vyššími hustotami zalidnění než v zemědělských obcích. Největší města v období před průmyslovou revolucí dosahují velikosti 100 tisíc obyvatel. Vzhledem k nízkému přirozenému přírůstku je růst počtu obyvatel velmi pomalý. Ve vývoji měst jsou značné výkyvy způsobené válkami, epidemiemi apod. (Musil: 1967).

   Model preindustriálního města, tak jak jej podává Sjóberg je podle mého názoru vhodný pro odlišení industriálního a preindustriálního města. Na nedostatky modelu upozorňuje Burke (1996), který uvádí empirické příklady, kdy Sjóbergova generalizace neplatí. Z hlediska fyzické struktury města popisuje Sjóberg preindustriální město jako opevněné v hradbách, s úzkými uličkami, bez zpevněné dlažby. Oproti tomu Burke (1996: 251, 252) poukazuje na fakt, že například Benátky nebo japonská města výše zmíněné charakteristiky nesplňují.
   K podrobnějšímu studiu preindustriálních měst odkazuji na práce Horská (2002), Chant (1999), Morris (1994), Mumford (1961), Pirenne (1925), Weber (1966).

   Celý systém osídlení respektive sociogeografický systém v preindustriálním období můžeme označit jako statický. Statický systém se vyznačuje velkou mírou determinace přírodním prostředím, slabou propojeností a vývojovou dynamikou (Hampl 1987, 2005). Graficky je preindustriální statický systém vyjádřen na Obrázku 9a.

Obrázek 9: Vývoj prostorové struktury sociálně geografického systému

• zdroj: Hampl 1987: 200