Urbanizace

2.4. Diferenciální urbanizace

   Koncept diferenciální urbanizace se zabývá působením urbanizačního procesu v závislosti na velikosti sídel v rámci systému osídlení. Na rozdíl do teorie stádií vývoje měst byl tento koncept odvozen od empirických pozorování v rozvinutých a méně rozvinutých zemích. Diferenciální urbanizace podle Geyera a Kontulyho (1993: 290) vychází ze dvou základních tezí. Po první fázi vývoje urbanizaci nastává tzv. polarizační obrat, který znamená přechod do druhé fáze – kontraurbanizace. Koncentrační a dekoncentrační procesy mohou probíhat současně, fáze vývoje je označována podle převládající tendence.

   Hlavní sledovanou veličinou v konceptu diferenciální urbanizace je migrace, její intenzita a orientace podle velikostních kategorií sídel. Předpokládá se, že vliv přirozené měny na distribuci obyvatelstva v systému osídlení je výrazně menší než vliv migrace.
   Fielding (1989) ve své studii o migračních pohybech v zemích západní Evropy po roce 1950 na příkladě Francie identifikuje přechod z urbanizační fáze (Obr. 4.) v letech 1954 až 1968 přes polarizační obrat v 70. letech po fázi kontraurbanizace v letech 80. Urbanizační fázi definuje jako pozitivní korelační vztah mezi velikostí sídla a migrací (Obr. 3. a), kontraurbanizaci jako negativní korelační vztah mezi velikostí sídla a migrací (Obr. 3. b), který je ale slabší než v případě urbanizace. Srovnáním více evropských zemí Fielding ukazuje, že časové zpoždění začátku ?nové fáze? ve vývoji osídlení je závislé na míře urbanizace zkoumaných zemí.

Obrázek 3: Vztah migrace a velikosti sídla

• Zdroj: Fielding 1989: 62

   Obecně je koncept diferenciální urbanizace vyjádřen podle Geyera a Kontulyho (1993) a Geyera (1996) v šestí fázích, kdy první tři můžeme označit souhrnně jako urbanizační, čtvrtá a pátá fáze představují polarizační obrat a šestá fáze je kontraurbanizační (Obr. 5.).

Obrázek 4: Kontraurbanizace ve Francii

• Zdroj: Fielding 1989: 65

   Ve fázi primárního města (fáze 1,2,3) dochází zpočátku k ekonomickému a populačnímu rozvoji několika málo hlavních center, později k přibývání center nižší úrovně a suburbanizaci primárních center, prohlubuje se hierarchie středisek za současného růstu jejich prostorové propojenosti. V rámci národního systému osídlení vznikají subsystémy na různých řádovostně-měřítkových úrovních. Polarizační obrat (fáze 4, 5), kdy z počátku ještě převládají koncentrační tendence, je vyjádřen zvýšenou intenzitou migrace obyvatelstva do měst střední velikosti. Primární město je v absolutní vyjádření stále migračně ziskové, ale relativně ztrácí vzhledem k středně velkým městům. Dekoncentrace obyvatelstva může nastat jak v rámci národního systému osídlení, tak i v jeho dílčích subsystémech. Závěrečná fáze – kontraurbanizace se vyznačuje migračním ziskem malých měst oproti městům středním a velkým. Ukončení cyklu diferenciální urbanizace znamená ?nasycení? možností koncentrace a dekoncentrace obyvatelstva, protože byly dosaženy technologické a strukturní limity (Geyer, Kontuly 1993: 295). Obrázek 6. ukazuje vzájemný vztah jednotlivých fází v čase a naznačuje postupnou stabilizaci systému osídlení.

Obrázek 5: Model fází diferenciální urbanizace

• Zdroj: Geyer a Kontuly 1993: 301

Obrázek 6: Generalizovaná stádia diferenciální urbanizace

• Zdroj: Geyer a Kontuly 1993: 296

   Koncept diferenciální urbanizace je v současnosti přijímán jako obecný model vývoje měst. Jako jeho nedostatky vidí Ouředníček (2000: 336) zanedbání role přirozené měny ve vývoji obyvatelstva a opomenutí specifického vývoje měst v socialistických zemích. Je zřejmé, že v rozvojových zemích, ve kterých probíhá demografická revoluce bude populační růst měst ovlivňován výrazně také přirozenou měnou. Oproti tomu lze v případě rozvinutých zemí, kde je obyvatelstvo z pohledu demografického chování homogennější, vliv přirozené měny zanedbat, jak činí například Fielding (1989: 60). Vývoj měst v socialistických zemích je ovlivněn centrálně plánovanou ekonomikou, jejíž nivelizační vliv se týkal i systému osídlení. Za specifické rysy vývoje je považováno potlačení procesů suburbanizace a metropolizace a zvýšená míra růstu středně velkých měst (Dostál, Hampl 1994: 191-224, Musil 1993). Empirické popření konceptu diferenciální urbanizace na příkladu vývoje systému osídlení v Estonsku podává Tammaru (2000, 2003), i když vývoj měst v Estonsku ve dvacátém století lze označit jako značně specifický s velkým množstvím externích podmíněností. Velká, střední i malá města vykazovala v celém sledovaném období 1922 až 1890 obdobnou míru růstu (Tammaru 2000).

   Mezi odborníky není jednotný názor na povahu kontraurbanizace. Jedná se o proces nebo fázi, je kontraurbanizace dočasný fenomén, nebo dlouhodobý trend? Champion (1989c: 241) říká, že na základě empirických dat můžeme podpořit tvrzení, že kontraurbanizace není jen dočasné odchýlení od pokračujícího procesu urbanizace. Opačný názor má Hampl, který upozorňuje na fakt, že stabilizace úrovně územní koncentrace obyvatelstva neznamená zpomalení dynamiky rozvoje, ale přeměnu forem rozvoje v kvalitativním smyslu. Koncentrace jevu je nahrazována koncentrací vztahů (Hampl 2005: 28, 29).
   Podle mého názoru není nezbytně nutné vymezovat kontraurbanizaci jako zvláštní fázi vývoje osídlení. V podstatě se jedná o ?doznívání? urbanizačního procesu u měřítkově nižších jednotek, kam podle pravidel geografické difúze dospěl urbanizační proces s časovým zpožděním. Za vhodnější označení proto považuji ?fáze malého města? (srovnej s Geyer, Kontuly 1993: 295).
   Koncept diferenciální urbanizace a teorii stádií vývoje měst souhrnně hodnotí též Champion (2001).