Urbanizace

3.5. Postindustriální urbanizace

   Oproti Lampardovu (1965) členění, ze kterého ve své práci vycházím, zde zahrnu navíc kapitolu o vývoji urbanizace v postindustriálním období.

   Oddělovat industriální a postindustriální fázi urbanizace pouze na základě vývoje průmyslových aktivit je značně problematické, proto využiji členění Hampla (1987, 2005), který rozlišuje ve vývoji prostorové organizace společnosti statický (preindustriální) systém, dynamický (industriální) systém a organický (post-industriální) systém (Obrázek 9a, 9b, 9c). Oproti industriálnímu systému, který byl definován dříve, se organický systém vyznačuje vyšší mírou vzájemné provázanosti celku a částí, roste míra kooperačních vztahů. V praxi jsou tyto vztahy vyjádřeny pohyby lidí, materiálů, informací. V systému osídlení již nedochází výrazně ke klasickému růstu měst jako v období industriálním. Formují se metropolitní areály, jejichž význam roste díky koncentraci řídících funkcí. V rámci metropolitního areálu probíhá intenzivně dělba práce mezi jádrem a zázemím, roste funkční prostorová propojenost (Hampl 1987, 2005). Metropolitní urbanizaci lze považovat za vyšší formu urbanizačního procesu (Hampl 1994). Na nadnárodní úrovni dochází k vytváření kvalitativní – významové hierarchie měst. Extrémním příkladem růstu systémů osídlení a jejich propojenosti je teze řeckého architekta C. Doxiadise (1969) o vzniku světového města – Ekumenopolis. Doxiadis je zakladatelem vědy o lidských sídlech – ekistiky.

   V socialistických zemích se vývoj systému osídlení v určitých projevech (omezení procesů suburbanizace a metropolizace) odlišoval od vývoje v zemích s tržní ekonomikou. Podle Hampla (1996) došlo v socialistickém období spíše ke zpomalení obecných vývojových tendencí systému osídlení než k jejich deformaci. Po změně politického režimu v 90. letech jsou dokumentovány změny, které lze označit jako návrat do ?přirozené? vývojové trajektorie (podrobněji Hampl a kol. 1996, 1999, 2001). Empiricky návrat k potlačeným urbanizačním a suburbanizačním tendencím na příkladu Prahy dokládá Horáková (2000), nebo Ouředníček (2006).

   Autoři Dear a Flusty (1998) hovoří v souvislosti s vývojem měst v současnosti o tzv. ?postmoderním urbanismu?. Ve svém článku ukazují pojetí amerických velkoměst a jejich specifik (např. ?edge cities?) v duchu ?postmoderních? přístupů. Z hlediska politicko-ekonomického poukazují na vliv změny organizace výroby z fordismu na flexibilně orientovaný postfordismus. Tyto dva systémy se vyznačují odlišným režimem akumulace a způsobem regulace. Srovnání fordismu a postfordismu z pohledu jejich vlivu na město podává Knox (2000), který z hlediska sociální a prostorové struktury města definuje klasické industriální město, fordistické město a postfordistické město. Takto etapizovaný vývoj města dobře vystihuje jak prostorové tak funkční změny. Postfordistické město se oproti fordistickému liší vyšší mírou fragmentace a specializace jednotlivých funkčních zón. Novými prvky na okraji města jsou například tzv. ?edge cities?, hi-tech průmyslové zóny nebo průmyslová suburbia. Ve vnitřních částech měst dochází ke gentrifikaci a revitalizaci (Knox 2000).

   Za specifický rys postindustriálního období je možno považovat vznik tzv. ?technopolis?, které jsou podle Castellse a Halla (1994) produktem tří hlavních faktorů: technologické revoluce založené na rozvoji informačních technologií, formování ekonomické spolupráce na globální úrovni a vzniku nových a efektivnějších forem produkce a její organizace.
?Postmoderní? přístupy k současným městům, které shrnují Dear a Flusty (1998), se vyznačují častým používáním neologismů, značným eklekticismem a nesourodostí. Podle mého názoru se jedná o přístupy s vysokou mírou subjektivity a abstrakce, které jsou značně negeografické a je nesnadné hodnotit jejich přínos.

   Budoucnost vývoje měst je obtížné odhadovat. Různí autoři především z řad architektů se snažili ve svých plánech ovlivnit nastávající prostorové formy měst. Jmenovitě například Le Corbusier (1929) a jeho ?současné město pro tři miliony obyvatel?, Howard a jeho ?zahradní město?, Lloyd Wright a plán Brodacre (v Maier 2000) či již zmíněný Doxiadis (1969) a jeho vize ekumenopolis.

   Zjednodušeně můžeme říci, že vývoj měst bude pravděpodobně značně ovlivněn vývojem počtu obyvatel, stupněm kontroly přírodního prostředí, rozvojem technologií a sociální organizace společnosti (Hauser 1965). Vzhledem ke značné inercii fyzického prostředí měst není možné očekávat zásadní změny v nerovnoměrném prostorovém rozmístění obyvatelstva.